Josef Říha: Missa brevis (5/8)

5. Sanctus

Jestliže Sanctus má představovat slavnostní aklamaci, pak sem v tomto případě přísluší ještě přívlastek „živelnou“. Ač se odehrává v mírném tempu, šestiosminovému metru dodávají nádech nespoutaného temperamentu sledy čtvrťové a osminové hodnoty, prostřídané pohybem osminovým. Až do posledního taktu není ve skladbě místa pro rytmický „odpočinek“, alespoň jedna vrstva vždy zajišťuje pohyb, v němž nás oslovuje výraznost básnických modů, zde konkrétně modu trochejského (př. 1).



Michal Nedělka, středa 15. prosince 2004
Magazín > Studie a recenze

Nezdolnou touhu po pohybu pak ještě podtrhuje syrový zvuk paralelních kvintakordů ve dvou terciově příbuzných modálních vrstvách: ženské hlasy v dórském a mužské hlasy v lydickém modu. Teprve „hosanna“ (od 27. taktu) diatonicky moduluje k centru C s převažujícím durovým tónorodem.

1. Charakteristický „trochejský“ pohyb je patrný vždy alespoň v jedné vrstvě hlasů, zatímco do šestiosminového rytmu se vkrádají tečkované motivy a potvrzují spontaneitu výrazu v pohybovém vyjádření.

Zajímavost jednodílné formy s kodou spočívá v asymetrii polovět i v jejich počtu: zatímco ženské hlasy nasvědčují vždy čtyřtaktovému rozsahu, první polověta (1. – 5. takt) získává díky expozičnímu úvodu mužských hlasů takt navíc. V kontextu výrazu celé mešní části působí tento takt, narušující symetrii, jako bezohledný a možná i náhodný začátek, k němuž se se stejnou vervou přidávají vzápětí hlasy ženské. Ostatní dílce pak zůstávají čtyřtaktové. Předvětí (1. – 5. takt) a závětí (6. – 9. takt) se motivicky shodují, závětí je v podstatě transpozicí předchozího útvaru. Čtyřtaktí „pleni sunt coeli (…)“ (10. – 13. takt) lze chápat jako další závětí, ovšem motivicky odlišné – zatímco dosud spočíval melodický pohyb v mírně zvlněných liniích, nyní jej v první polovině každého taktu zvrásňují příkřejší vzestupy, padající vzápětí do blízkosti výchozích tónů. Repríza celého útvaru je po hudební stránce doslovná (14. – 26. takt), přináší však odlišný text – slova „pleni sunt coeli et terra gloria tua“ ze třetí polověty. Nyní tato krátká textová fráze při svém několikerém opakování i při opakování jednotlivých slov pokrývá celých třináct taktů.

Všechny tři polověty zůstávají melodicky i harmonicky otevřené, poslední souzvuk g – h – d – f (26. takt) proto umožňuje návaznost kody „hosanna“, v tomto případě in C. Melodické postupy v prvních dvou taktech se viditelně blíží předešlé polovětě, zbylé takty ovšem dostávají typicky kodový ráz – rytmický pohyb ženských hlasů jako nositelů hlavní melodické linie zatěžkávají tříčtvrťové hodnoty a melodie směřuje vytrvale vzhůru k tónické tercii, zatímco mužské hlasy utvrzují tóniku jejím střídáním se subdominantou. Závěr zůstává plagální, na místě finálního akordu ovšem překvapuje tónický tvrdě velký septakord (35. – 36. takt).

Sanctus zůstává bez dynamických pokynů, ostatní výrazové prostředky však napovídají, že této temperamentní až výbojné mešní části přísluší průrazný dynamický duch. V pojetí Josefa Říhy totiž aklamaci Sanctus můžeme chápat jako razantně prosazované konstatování toho, co věřící považuje za nutné ve své religiozitě vyslovit.


Publikování nebo šíření obsahu bez předchozího souhlasu je zakázáno. Za obsah textů odpovídají jejich autoři.

O nás   Kontakty   Inzerce   Podmínky užívání   Cookies

Časopis Cantus   Festa academica   czech-choirs.eu (en)